Počátky

Když jsme na podzim 2022 představovali tým Kobyliských Tygrů ze Salesiánského střediska, neměli jsme ani ponětí, že se v rámci pátrání po historii PKFL k Salesiánům tak trochu vrátíme, a povídání o historii s nimi začneme.

V 19. století si kněz Jan Bosco, pozdější zakladatel Salesiánské kongregace, uvědomil zdánlivě jednoduchou a jasnou věc. Pohled na tehdejší vězení plná mladých a zdravých hochů ho přivedl na myšlenku, jak tento stav zkusit změnit. Věděl, že chlapci, pokud nejsou zabaveni, a nejsnadněji to lze hrou a pohybem, mají více času na provádění aktivit, díky kterým, pak ve vězeních končí. Nejjednodušším propojením pohybu a mladých kluků je míč, což bezesporu platí dodnes ☺ Na těchto myšlenkách vyrůstal i Milan Herian, který na začátku 80.let navštěvoval s kluky, které spojovaly křesťanské myšlenky, skupinky, které se scházely různě po bytech, aby se dozvěděly něco více, co se ve škole neučilo, a zároveň se vhodně zabavily. Když se dozvěděli, že se kousek vedle potkává jiná skupinka, a jinde zase další, napadlo je, že by si mohli jít občas „kopnout“. A tak se po dohodě vedoucích jednotlivých skupin poprvé hrálo okolo roku 1980 na škváře v Karlíně, na hřišti, které už dnes neexistuje.

Milan byl tehdy ještě jako žák základní školy účastníkem i historicky prvního zápasu. Přátelské čutání mezi skupinkami dostalo postupem času i správnou dávku soupeřivosti a zahrát si chtěl každý s každým. To položilo základy pro vznik Pražské křesťanské fotbalové ligy, jak se později soutěž jmenovala. Už název napovídá, že ligu hráli kluci, kteří měli ke křesťanství blízko, a vyskytovali se kolem různých kostelů jako ministranti. „V těch prvopočátcích najdete týmy jako třeba Ludmila, protože já jsem z Horních Počernic, kde je kostel sv. Ludmily. Pak tam bylo Santo od sv. Antonína, který je v Holešovicích, hrál s námi Chodov, Lhotka, Vršovice aj. Ne všichni jména týmů dodrželi dle původního záměru jako my,s a tak bylo vlastně i trošičku úsměvné, když velcí chlapi hráli za tým Ludmila, Ludmilka,“ vzpomíná Milan.

Soutěž začínala s jednou ligou, ale protože kluků, kteří si chtěli zahrát, bylo více a více, a sledovat zápasy ze střídačky nebyla a není ideální představa pro nikoho, kdo přišel fotbal hrát, vytvořily některé týmy A i B celky. „V Ludmile se říkalo se, že A tým netrénuje a B tým hraje. V jeden okamžik, někdy kolem roku 2000, byl dokonce B tým výš v lize než Áčko. I já jsem se chvíli vyskytoval v A, pak chvíli v B, protože se mi nechtělo trénovat, zkrátka podle formy a podle časových možností,“ doplňuje Milan.

Soutěž tak nějak přirozeně „bobtnala“, až se otevřela týmům mimo křesťanský svět. „Nevím, koho to tenkrát napadlo, ale akceptovalo se to. Ono to slovo „křesťanský“ lidem zaprvé úplně nevoní a za druhé je to o chlapech a kulatým míči. Třeba u nás v Ludmilce jsem k sobě přizvali i nevěřící kluky a navázali jsme tak přímo na odkaz Dona Bosca, který také u svých kluků nedělal rozdíly zda je někdo takový, či jiný.. Pak jsme si řekli, že je v lize již dost „nevěřících“ klubů a že písmeno K zachováme a uděláme z toho Pražskou klubovou fotbalovou ligu,“ doplňuje Milan.

Svaz, pokud jej tak můžeme nazývat, v té době jako oficiální svaz nefungoval, ani jím nebyl. Slovy Milana fungovali srdcaři ve vedení „tak nějak udělej doma“ a ani neměli žádné oficiální dokumenty, či něco podobného. Hřiště si týmy zajišťovaly samy, často si možnost jejich využití museli kluci odpracovat a hřiště před zápasy připravit.

V soutěži nebyly žádné finance, pokud se udělovaly poháry, týmy se skládaly, zkrátka každý dal nějakou desetikorunu. „S dresy to tenkrát také fungovalo jinak, než jsme dnes zvyklí. Hrál-li tým např. v zelené, každý vzal, co měl doma zeleného, a tím jsme měli splněno,“ vybavuje si Milan.

„Od počátku existovaly zápisy o utkání, ale rozhodně ne ve formátu, který by bylo podobný tomu současnému. Vždycky byl kapitán, který výsledek někomu zavolal, nebo někam nahlásil,“ dodává.

S vývojem svazu a celé soutěže přišla až za vedení Petra Sejkota myšlenka delegovaných rozhodčích a s tím spojená pozice manažera rozhodčích. „Jako první manažer rozhodčích jsem fungoval tak, že co si kluci - rozhodčí nerozebrali, tak já potom jel třeba přes celou Prahu… a manželka měla radost☺ Černý Most – Suchdol, nebo do Stodůlek, to byly moje pravidelné nedělní večerní výlety. Michal (Košťál) to po mně převzal a já jsem po tom ještě chvíli byl v záloze jako rozhodčí, pak si mě kluci vybrali do Arbitráže, ale bohužel pracovní vytížení mi již neumožnilo, abych dále jezdil a pískal.“

A co říká Milan na vývoj a stav soutěže, v jakém se dnes nachází? „Když jsme tenkrát hráli na škvárovém hřišti v Karlíně, tak mě vůbec nenapadlo, že někdy vznikne něco, co bude trvat 30 let. To ani náhodou a v tuto chvíli si říkám, že jsem rád, že jsou tady mladší, kteří to táhnou, a ono jim to jde. Mám radost, jak to plynule převzali Petr, Michal, Lukáš… no asi to zkrátka byly dobré základy. Když nad tím teď tak přemýšlím, tak my jsme v těch 80. letech taky dostali do života dobré základy… a že to zrovna bylo spojené i s fotbalem…no asi to tak mělo být. Jsem moc rád, že to běží a z dálky to pozorně sleduji.“