Historie

O dalším vývoji PKFL jsme si povídali s Petrem Sejkotem, který v soutěži působí od r. 2008 nejen jako aktivní hráč, ale v pozici šéfa soutěže spolu s týmem, kterým se obklopil, výrazně posunul svaz na úroveň, kde se dnes nachází.

Vývoj svazu jsme v předchozím článku opustili ve chvíli, kdy se ze soutěže určené primárně fotbalovým nadšencům z křesťanského prostředí stala liga určená všem, kdo mají chuť hrát malý fotbal i jinde než jen v „Hanspaulce“.

V době, kdy Petr Sejkot poprvé provětral dres i v rámci PKFL (2008), fungovala soutěž v podobném systému, jak ji známe z dnešních dní, tedy roční soutěž s odvetami. Navíc oproti současnosti bylo tenkrát možné využít třeba hostování. „Nebylo výjimkou, že na utkání dorazilo šest lidí, tři z nich měli hostovačku v jednom týmu, další tři v druhém, takže po zápase jen převlékli dresy a pokračovali dalším zápasem“, vzpomíná Petr.

Soutěž nezažila jen kvalitativní posuny a vývoj dopředu, chvíli to dokonce vypadalo, že se rozpadne. „V době, kdy tehdejší admin Radim Tichý potřeboval ligu předat, vstoupil do vedení Lubomír Penzeš. Ten se po nějakých třech měsících ve vedení odstěhoval na Slovensko a nikomu to neřekl. Já jsem se nabídl, že se o soutěž budu starat, a to byla úplná divočina“, popisuje Petr Sejkot svou cestu do čela soutěže. Petr byl v té době studentem vysoké školy, tak měl podle svých slov docela čas, a protože se mu PKFL líbila, pustil se do realizace nápadů na zlepšení.

Jedním z nich byla jeho vlastní zkušenost nejen hráče, ale především aktivního rozhodčího, který musel s týmy komunikovat napřímo. Chyběla jakákoliv centralizace, a ve chvíli, kdy rozhodčí nedorazil, měly týmy ještě problémy. „Ona je to taková docela blbá práce. Když to člověk neumí, dostane od hráčů strašně vynadáno“, vžil se do role amatérských rozhodčích Petr.

Tak se zrodila první funkce delegovaného rozhodčího, funkce, bez níž si fungovaní dnešní PKFL neumíme úplně představit. Zápasy v té době fungovaly tak, že si je týmy pískaly mezi sebou. Každý tým dostal nalosováno každý druhý týden nějaké utkání k odpískání a zajištění rozhodčího si řešil po vlastní ose. Buď vyslali někoho od sebe, nebo když nikdo pískat nechtěl, vznikal prostor pro ty šikovnější, kterým byli ostatní ochotní zaplatit docela dobré peníze za to, aby pískat nemuseli. Petr fungování své myšlenky nejprve vyzkoušel na sobě, postupně pak začal delegace nabízet ostatním. „Na začátku sezóny jsem tenkrát vypsal konkurz na delegované rozhodčí. Všiml jsem si bloku šesti zápasů v Kobylisích, napadlo mě, že se přijdu podívat, jak pískají, a když budou splňovat určité kvalitativní (to bylo samozřejmě moje subjektivní ☺ hodnocení) požadavky a znalost pravidel, tak je mezi delegované rozhodčí zařadím“, vybavuje si Petr první faktický nábor delegovaných rozhodčích. „Z těch k dnešku asi známých jmen mě z té doby napadá Marek Řeháček, Milan Herian, Tomáš Cajzl, ten se dostal i do nějakých struktur ve velkém fotbale a samozřejmě Michal Košťál“, uzavírá Petr.

Kromě delegovaných rozhodčích, kteří dodnes výrazně přispívají ke kvalitě soutěže, dostal svaz formální legální strukturu a od r. 2012 funguje jako spolek. „Vlastně ani nevím, jak je možné, že to mohlo takhle fungovat, protože před mým nástupem existoval transparentní účet vedený na osobu admina, na který týmy posílaly peníze, a on za to různě platil např. webové stránky. Já jsem si po převzetí PKFL založil živnostenský list a fungoval jsem na něj ten první půlrok, kdy jsem PKFL tak nějak zachraňoval,“ popisuje Petr administrativní stránku své funkce. Plánů na změny bylo více, proto chtěl mít Petr pro jejich realizaci mandát ostatních týmů, aby se vyhnul zavádění něčeho, o co nikdo nestál. Proto vypsal volby nového vedení PKFL, do kterých se mohl se svým konceptem vedení soutěže přihlásit kdokoliv. Každý tým, který odehrál uplynulý ročník PKFL, měl jeden hlas. Jedním z bodů, ke kterým se Petr v rámci kandidatury upsal, bylo právě založení spolku. Přestože to sebou neslo další objem práce, v čase se ukázalo, že to mělo i své výhody. Například, pro členství v Asociaci malého fotbalu to bylo podmínkou.

Z voleb do vedení vyplynula jména, se kterými se setkáváme do dnešních dnů. Společně s Petrem táhl svaz Vilém Řehák, se kterým se můžete potkat v rámci řízení, které se dostanou až k Arbitráži. „Vilda byl vedoucí prvního týmu, kde jsem hrál Hanspaulku, než jsme založili se spolužákama svůj tým. Byl tím, který pak časem hodně tlačil tu formální složku, byl hodně kritický, což byla výhoda, protože mě brzdil v nápadech, které byly často velmi naivní. On mě upozorňoval na rizika, protože je takový trošku škarohlíd ☺, ale díky tomu jsem se mnohdy nevrhl do něčeho, čeho bych později litoval,“ vzpomíná Petr.

Třetím do party byl pak Vojta Sedmidubský, jehož role přicházela v době, kdy se Petr s Vildou neshodli. Ten si vyslechl argumentaci obou dvou a pak podpořil toho, jehož názor mu připadal rozumnější. A jak tenkrát kluci vlastně fungovali? Oproti dnešnímu stavu to bylo velmi odlehčené. „Když jsem soutěž vedl první půlrok na začátku sám, tak jsem vlastně jen sestavil rozpis zápasů, napsal jsem info, že na e-maily stíhám odpovídat ve středu odpoledne, ve středu odpoledne jsem odpálil maily, ze kterých půlka byla už neaktuálních, protože se ptali na něco, na co druhý den napsali, že už si to vyřešili. Pak tam byly nějaké, kdy jsem odpověděl, že nevím, tak to taky nějak vyhnilo, a vlastně moc neřešilo, takže té práce tam zase tolik nebylo. Jakmile jsem to začal řešit přes živnosťák, trošku přibylo jednání s úřady. Vilda pak po těch volbách začal Radu a Arbitráž, takže konečně i trošku dodržování pravidel. Dřív, když přišla nějaká stížnost, tak prostě přišla stížnost a nikdo se jí nevěnoval. Fungovala tam taková vyhnívací metoda.“

Se vznikem spolku souvisí všechny nám dneska známé orgány a nastavení procesního fungování. Do vznikajícího spolku sháněli někoho třetího, a proto oslovili Leona Petrů. Ten tou dobou již PKFL pomáhal s Galavečery, postupně se více zapojoval do vedení soutěže a dnes ho už úplně pohltila Superliga a tým Predátorů, který PKFL v celostátní soutěži reprezentuje.

S rozrůstající se agendou pak začal Petr pociťovat, že se vedení soutěže stává čím dál tím více náročné. „Postupně to tak bobtnalo, hlavně s delegovanými rozhodčími, ale to nastoupil Milan Herian, a pak Michal Košťál, kteří mi velmi pomáhali. Hodně času si pak začala brát i Superliga a celkově AMF. Ti mají pořád nápady, kdy se snaží vymýšlet práci svazům, aby mohli sami víc vydělat. Takže z původní myšlenky AMF, že spojí všechny oblastní svazy a budou hledat jednoho generálního sponzora a případně nějakou dotaci, se nakonec stalo to, že se AMF spíš snaží z oblastních svazů udělat franchizy své centrály.“

PKFL byla členem AMF, ale po několika letech to Petrovi s Vilémem přestalo dávat smysl.

„Ze začátku to fungovalo tak, že se lovil sponzor nebo dotace, a to se moc nedařilo. Jediné, co AMF přinášela bylo, že za drobný roční poplatek zorganizovali turnaj pro nejlepší týmy. Jednodenní turnaj nejlepších, dnešní ČNP. Postupně začali mít ambice předělat všechny svazy a udělat z toho něco nového, úplně nový projekt. Tak jsme vystoupili, říkali jsme si, že všechny ty věci, které nám chtějí předělat, u nás dělat nechceme. Pár let jsme tam nebyli, pak nás zase nalákali, že je tam jiné vedení, a že už ten svaz funguje jinak, tak jsme se přihlásili znovu. Je pravda, že to funguje jinak, ale i tak mi tam to členství úplně nevyhovovalo,“ popisuje Petr svou tehdejší zkušenost s AMF.

„Hodně jsem bojoval s přibývajícím množstvím práce pro AMF, hlavně ohledně Superligy, a to bylo úplně šílené. To bylo asi to poslední, co mě už dorazilo, kdy jsem si přiznal, že to nestíhám a že mi to za ten čas vlastně nestojí. Negativně se to začalo odrážet v osobním i pracovním životě. Už jsem měl dvě děti, takže když jsem si musel začít vybírat mezi PKFL a dětma, tak jsem ligu začal trochu vypouštět. S rodinou se to už skloubit moc nedalo,“ shrnuje Petr, který je nyní členem spolku a čas od času vypomáhá se záležitostmi okolo webu, důvody, které vedly v r. 2022 k ukončení jeho působení v čele spolku.

Obrovské množství práce a času věnoval Petr webovým stránkám soutěže. Online registrace, které ulehčují život hráčům i vedení a odlišují soutěž od Hanspaulky, jsou jen špičkou ledovce ve funkcionalitách, které Petr i současné vedení od webu požadují. „Web to byl takový nikdy nekončící boj. Když jsem ho převzal, tak existoval takový jednoduchý web, psaný na koleni předchozím adminem Radimem. I když nevypadal nic moc, přišlo mi, že splňoval docela dost potřeb, ale stejně jsem ho chtěl vylepšit. Na stránky jsem tenkrát napsal, jestli někdo neví o nějakých šikovných webařích, kteří by nám s tím pomohli. Dneska to malinko považuju za chybu, protože za těch deset let, co jsem se s tím pak různě trápil, bych se to možná i naučil sám. Ozvali se kluci, se kterými jsme se do nového webu pustili. Udělali docela hezký backend, rozpisy zápasů se generovaly samy, losovalo se pískání. Výsledek působil tak, že toho bude umět strašně moc, a že stačí dodělat jen uživatelské rozhraní. No a tam se to seklo, vůbec to nešlo a úplně se to začalo tak kazit, až museli udělat novou verzi stránek. Té zase chyběla část původních funkcionalit, šlo to zkrátka od desíti k pěti. Deset let to bylo neuvěřitelný trápení, stálo spoustu času a peněz a to, že jsem web nedokázal dotáhnout nikdy do nějaké pro mě vyhovující podoby, považuju za takový svůj největší neúspěch,“ komentuje Petr podle něj svůj největší neúspěch.

I přes pár aktivit, které podobně jako zkušenost s webem, nedopadly úplně podle Petrových představ, vnímá své působení v PKFL jako příležitost k nabytí spousty cenných zkušeností, které pak prakticky využil v pracovním životě mimo svaz. Jednání s úřady, e-mailová komunikace, vedení lidí, účetnictví, to vše pak zúročil a těží z toho dodnes.

A kde vidí Petr PKFL za 30 let? Určitě jako nejlepší soutěž v republice!